Kill me quickly - Kapitola 6

 Tentokrát to sice docela dlouho trvalo, ale užijte si čtení. :)

 Kapitola šestá

Nina
Vzbudilo mě světlo a nějaký hluk. Otočila jsem se na bok a zachumlala do peřin. Někdo mě ale odkryl, zatřásl mi ramenem a vzhledem k tomu, že jsem zaregistrovala nějaký zvuk, tak na mě někdo nejspíš i mluvil. Vrhla jsem se zpátky po peřině a schovala se pod ni.

A za chvíli hned zase zmizela. Tentokrát úplně a mně najednou byla zima. Otevřela jsem oči a rozhlédla se po pokoji. Nešlo mi to ale moc dobře. Oči mě pálily a vidění jsem měla rozostřené. Nakonec jsem zaregistrovala postavu na židli vedle postele.

Protřela jsem si oči a znovu provedla prohlídku pokoje.

Bleděmodré stěny, černé dveře do koupelny a další o kousek dál do šatny. Na zemi byl černý koberec a v rohu stál stůl, u kterého momentálně chyběla židle.

Ne, tohle není můj pokoj, prohnalo se mi hlavou. Jsem u Tylera. A taky že ano. Když jsem se pořádně podívala, byl to on, kdo seděl na židli vedle postele a pozoroval mě, jako kdybych byla něco zajímavého. Pokusila jsem se posadit, ale jakmile jsem se zvedla co sedu, udělalo se mi černo před očima, zatočil se se mnou svět a já padla naznak zpátky do peřin, zavřela oči a čekala, až bolest odezní. Zaslechla jsem tichý smích. Ten prevít. Určitě si tohle užívá. Vypustila jsem ho ale z hlavy a vzpomínala co všechno se vlastně včera dělo. Nebo to možná bylo i dneska. Otevřela jsem oči a jasné bodavé světlo opět bez zaváhání zaútočilo. Bolely mě oči nejen ze světla, ale i z toho, že na mě dolehla realita, protože jsem si vzpomněla, co se stalo včera, a snažila se ze všech sil nebrečet.

„Mohl bys, prosím, zhasnout to světlo?“ zabručela jsem směrem k Tylerovi.

Během okamžiku světlo zhaslo a pokoj se ponořil do večerního šera. Mohlo být tak sedm hodin večer. To se ale samozřejmě nedalo říct s jistotou, protože sporé osvětlení, které vycházelo zpod závěsu, mohlo pocházet z venkovních pouličních lamp a billboardů.

Znovu jsem se pokusila posadit se, tentokrát mnohem pomaleji a opatrněji. Teď jsem byla úspěšná. Celý svět se ještě sice trochu točil, ale nebylo to tak zlé jako předtím. Zvolna jsem se postavila a opřela se o čelo v nohách postele.

„Můžu použít tvoji koupelnu?“ zeptala jsem se Tylera.

Kývnul a dodal, „dokonce jsem ti tam nachystal čisté oblečení.“

„No páni, ty jsi dneska tááák milý,“ nemohla jsem si to odpustit. Pokrčil jen rameny a nic neříkal. Dneska byl nějak zamlklý. Johnova smrt sice byla hrozná událost, ale on se nikdy o nikoho nestaral. Nějaký náznak vztahu měl snad jen se mnou, ale to bylo asi tak všechno. Jeho občasné pošťuchování a urážení se  s Dawn bych přátelstvím zrovna taky nenazvala. Žil jako vlk samotář.

Pomalým krokem jsem se odšourala do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu. Na mramorovém pultu umyvadla opravdu leželo moje oblečení, ve kterém jsem před včerejškem přijela sem. Nasoukala jsem se do spodního prádla a riflí. Pak jsem si ručníkem pořádně vysušila vlasy, protože Tyler fén zjevně nevedl. Když jsem skončila, každý vlas mířil na jinou stranu a já vypadala jako špatná parodie na dikobraza.

Dívala jsem se na vlastní odraz v zrcadle. „Jsi ubohá,“ řekla jsem té druhé blondýně v zrcadle. „Takhle se sesypat,“ pokračovala jsem. „Jonathan sice byl tvůj přítel, ale už jsi ho zapila a oplakala, tak jdi dál.“ Povzdechla jsem si a přetáhla tričko přes hlavu. Muselo být Tylerovo, protože bylo černé a byla na něm pirátská lebka se zkříženými hnáty. Sahalo mi zhruba do půlky stehen a v kombinaci s odrbanými riflemi tvořilo dojem pubertálního dítěte zralého na polepšovnu. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ze dveří rozhodnutá nenechat se ničím rozhodit.

Došla jsem do obýváku, kde byl v rohu zároveň i velký jídelní stůl s malým kuchyňským pultem, takže to byla vlastně i kuchyň. Ne moc dobře zásobená, ale na uvaření kafe to stačilo…

Tyler šel mlčky za mnou. Vážně byl dneska divnej… žádný pošťuchování ani přidrzlý poznámky, né, že by mi to nevadilo, ale prostě to nebyl on.

Na červené pohovce seděl ten chlap ze včerejška, pamatovala jsem si akorát, že je nějak důležitej, ale ať jsem svou paměť namáhala, jak jsem chtěla, nic dalšího jsem z ní nedostala. To bylo blbý, ohlídla jsem se na Tye a zeptala se ho, jestli by uvařil kafe. Nečekala jsem na odpověď a vydala se k tomu muži. Postavila jsem se před něj a čekala, až zvedne hlavu a podívá se na mě.

Když to udělal, zjistila jsem, proč byl důležitý… ty oči… zadrhl se mi dech… měl stejné oči jako Jonathan. A pokud mi dlouhodobá paměť dobře sloužila, jmenoval se s nějvětší pravděpodobností Nathaniel.

Odkašlala jsem si, aby se mi líp mluvilo a pak k němu napřáhla ruku.

„Omlouvám se za ten včerejšek,“ i když jsem vlastně nevěděla, co jsem dělala, jak se znám, určitě to nebylo nic dobrého. Jeho výraz tomu nasvědčoval, ale neřekl nic.

„Jonathana jsem měla vážně ráda, pokud jsem se včera chovala nějak nevhodně, tak se omlouvám. Bylo toho na mě moc… sesypala jsem se… ale to nic,“ přerušila jsem svou omluvnou řeč, s rukou ještě pořád nataženou jsem si připadala jako naprostý idiot. Ale když jsem se včera chovala jako sobecký sprostý idiot, tak teď si to musím pořádně vyžrat…

Zkusila jsem to naposledy. „Vím, že jsme nezačali zrovna nejlíp. Jsem Nina.“

Pak se na mě  pořádně podíval. V jeho očích byl zmučený a možná i trochu zoufalý a naštvaný výraz. Vstal  a uchopil mou ruku a stiskl ji. A držel.

„Vím, kdo jsi. Otec o tobě pořád mluvil. Jsi ta oddaná a loajální holka co pracuje pro Tonyho.“ Jeho hlas měl obviňující podtón. Co jsem mu kdy udělala? Teda kromě toho včerejška… „A máš pravdu, začali jsme úplně špatně. Jsem Nathaniel. Ale to ty už zřejmě víš. Stejně jako další věci, které ti o mně nejspíš řekl můj otec.“

Byla jsem překvapená. „Víš-“ nevěděla jsem jak dál. Jak říct někomu, komu právě umřel otec a on truchlí, to že jeho otec o něm vlastně nikdy nemluvil? Rozhodla jsem se říct pravdu. „-on o tobě vlastně skoro vůbec nemluvil. Vím akorát, jak se jmenuješ a že jsi před dvěma lety dokončil studium. Kde, to fakt nevím.“

Vypadal šokovaně. Nedivila jsem se. Sedl si zpátky na pohovku a seděl bez hnutí, jako socha.

V té chvíli k nám došel Tyler s třemi hrnky kávy. To byl celý on, napadlo mě, moje myšlenky totiž hledaly jakýkoli únik od rozboru Nathanielova chování a jeho někdejšího vztahu s otcem.

Samozřejmě že po cestě kávu vylil. „Uklidíš si to,“ řekla jsem mu, když k nám došel. Vděčně jsem si od něj ale vzala hrnek horké kávy.

Zbývající dva položil na stůl a jeden z nich posunul směrem k Nathanielovi.

Pak ten svůj nechal stát, vrátil se ke kuchyňskému dřezu, vzal utěrku, utřel rozlitou kávu, utěrku zase vrátil ke dřezu a došel k nám. Hleděla jsem na něj neschopná slova. Budu si s ním muset později promluvit.

Teď jsme si ale oba sedli vedle sebe na pohovku a pozorovali Nathaniela. Zavládlo mezi námi napjaté ticho. Musela jsem něco říct. Nemám ráda ticho.

„Nathanieli, co vlastně děláš?“ zeptala jsem se na první pitomost, co mě napadla. Nezvedl pohled od kávy, kterou mezitím vzal ze stolu a teď si s nepřítomným pohledem hřál o horký hrnek ruce.

„Nate. Říkej mi Nate. A jsem doktor.“ Mělo mě to napadnout. Jsem vážně mimo.

„Jo, a dobrej doktor,“ ozval se Tyler, „včera, jak jsme přijeli, mě dával dohromady.“

Hodila jsem po něm pohrdavým pohledem. „Ta kulka tě jenom škrábla. A teď cituji – v tom autě si mi říkal-“ zarazila jsem se a podívala se na něj, mlčel, ale jeho pohled byl výmluvný. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal v autě. Říkal mi, že Jonathan je mimo hru, že místo něj nastupuje syn… že neumře…

„Panebože, já jsem pitomá… kdybych věděla, jak ti je, pomohla bych ti aspoň na ošetřovnu…“

Usmál se na mě. „Neumřel jsem, jak jsem slíbil. Žiju, takže je všechno v pohodě. Už se o tom nebudeme bavit. Spíš bych na tebe měl pár otázek já.“

„Co chceš vědět? Co jsem zas včera říkala? Zase jsem tě posílala do pekel nebo ti vykládala, že vypadáš líp, než většina chlapů, se kterejma jsem spala?“ Vydal zvuk, který byl něco mezi smíchem a dušením se. Nate se narovnal, jako by zbystřil.

„Nevím, jestli tě zklamu, nebo ti udělám radost, ale-“ odmlčel se Tyler, „ale ani jedno. Spíš jsi říkala věci kterejm jsem nerozumněl. Jako například ‚On mě našel‘, to jako vážně, Nino? Zní to jako z nějkýho béčkovýho trilleru, ale když jsi to říkala, vypadalas, jako bys ses měla okamžitě sesypat. A pak jsi taky mluvila o nějaké Sarah.“

Tohle bylo blbý. Nechtěla jsem mu lhát, ale o tomhle mu pravdu neřeknu, vážně ne.

„O tom prvním s tebou budu mluvit, až to bude nutný, zatím na to zapomeň,“ řekla jsem tónem, který nepřipouštěl žádnou diskuzi.

„A se Sarah se nejspíš ty sám seznámíš, je to moje kamarádka,“ jo, kamarádka, kterou musím jít urychleně varovat, než ji Dimitri stihne taky zabít, nebo přizabít, „myslím, že se ti bude líbit. Otázka je, jestli se budeš líbit ty jí.“

Dopila jsem kafe, umyla hrnek a ven cestou k pokojům jsem se k těm dvěma otočila. Tyler seděl klidně na sedačce. Vedle něj Nate jako hromádka neštěstí. Bylo mi ho skoro líto. Vlastně mi ho bylo líto, ale na lítost není v téhle branži místo. Takže jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Zaměstnala ho. Poslala jsem ho za Tonym, pak za Dawn a nakonec mu řekla, ať se tu zabydlí. Sice to ještě nikdo kromě Tonyho nevěděl, ale právě v zájmu bezpečnosti a života všech zúčastněných začal zákaz vycházení.

Takže se zdá, že tu všichni chvíli pobudeme. Dala jsem Tylerovi instrukce, že za půl hodiny bude dole v garážích a pak šla najít něco jiného na sebe. Protože pokud mě v tomhle uvidí Sarah, budu to mít na talíři minimálně měsíc…