Kill me quickly - Kapitola 14

Řeknu vám, že já jsem ráda, že jsem jedináček... mít bratra jako je Dimitri...

Kapitola čtrnáct

Dimitri

V New Yorku už jsem skoro týden, ale ještě pořád mi vadí ten časový posun a ruch města. V Rusku mám soukromé sídlo několik kilometrů od Moskvy, takže mi teď centrum NY tvořilo nemalé problémy v případě spánku.

Vzbudil jsem se v pondělí ráno. Budík mi hlásil 5:37. V takovou nekřesťanskou hodinu se mi opravdu vstávat nechtělo, ale pak jsem dostal nápad a tak jsem se rychle sebral a jen v županu došel do obýváku obrovského apartmánu, který jsem měl v rámci pobytu pronajatý. 

Hned u dveří jsem uviděl dva z mých bodyguardů Kolju a Nikolaje. Ivana ani Sashu nebylo nikde vidět a já doufal, že Ivan na rozdíl od Sashy nespí. Ten blbec si totiž vymyslel, že bude celou noc na stráži sám, aby se ostatní mohli vyspat. Což se mi teď mimořádně hodilo, protože si nemyslím, že by s mým nápadem souhlasil. I přesto jsem se ale pro jistotu optal.

Odpověděl mi Kolja. „Dobré ráno, šéfe. Ivan šel projít chodbu a pár další pater a Sasha šel spát před necelými dvěma hodinami. Máme ho vzbudit?“ Hmm… tak to je dobré…

„Ne, nechte ho spát a zavolejte zpátky Ivana. Mám pro vás nějaké pokyny.“

Kolja se podíval na Nikolaje. „Co sakra! Zavolejte toho Ivana.“

Nikolaj se odvážil zeptat. Možná že jindy bych jeho odvahu ocenil, ale tentokrát mi to bylo opravdu na obtíž. 

„Ale pane, neměl by ty pokyny slyšet i Sasha? On je přece náš šéf.“ Očima se mi muselo něco blýsknout. „Teda až po vás, pane, samozřejmě. Vy jste náš šéf.“ 

Pokračoval vlezle ve své tirádě. „Ano, Nikolaji, máš pravdu. A teď dělejte, co jsem řekl, nebo vás vyhodím. A ať vás ani nenapadne vzbudit Sashu.“

Do pěti minut se přiřítil Ivan. Vypadal jako černo-bílá hora s uříceným rudým obličejem. 

„Dobré ráno, pane, omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Co potřebujete?“ Konečně někdo schopný, kdo je ochotný plnit rozkazy.

„Jeden z vás tu zůstane. Ty druhé dva někam pošlu. Než vám řeknu, co to bude, chci, abyste se rozdělili hned. Takže jak?“

Ivan nezaváhal. „Já a Kolja půjdeme. Nikolaj zůstane.“ Nikolaj po něm hodil zastrašující pohled, ale Ivan nehnul ani brvou. Vlastně jsem nevěděl, proč jsem ho ještě nejmenoval hlavou své ochranky místo Sashy.

„Výborně. Takže moji přátelé  zjistili, kde bydlí moje sestra a sledují její dům. Podle všeho celý víkend nevytáhla paty z bytu. Chci, abyste za ní jeli a trochu ji postrašili. Ne zabít. Prostě ji trošku zmlaťte. Pár modřin jí neuškodí. Rozumíte mi?“

Kolja se netvářil, že by se mu to líbilo, ale Ivan mi to odsouhlasil, takže jsem jim dal klíčky od auta a oni odjeli. I tak mi tu zůstal jeden bodyguard a ten druhý spal ve vedlejší ložnici, takže byl taky k dispozici. Sice si nejspíš nezajdu na snídani a budu se muset spokojit s dovážkou na pokoj, ale co bych pro neštěstí své sestřičky neudělal. Zatím můžu aspoň vyřídit nějaké pracovní záležitosti. A sehnat nějaké odlehlé skladiště, protože v dohledné době bude určitě potřeba.

Nina

Vzbudila jsem se pár minut po sedmé a vůbec se mi nechtělo vstávat. Celý víkend jsem proležela v bytě a potýkala se se záchvaty paranoi, protože jsem měla neodbytný pocit, že mě tu někdo sleduje. Kromě toho jsem se už dala celkem dohromady, takže si nemyslím, že by mi hrozil pláč a nervové zhroucení.

Nakonec jsem se vyhrabala z postele, umyla, vybrala si ze skříně nějaké oblečení a naházela ho na sebe. Na snídani nezbyl čas, protože jsem slíbila, že ráno budu u Tonyho. Vzala jsem si helmu, u dveří se rozloučila se svou krajtou Candy, která se vyhřívala v teráriu, obula si boty a popadla klíče. Když jsem zamykala, uslyšela jsem někoho za sebou.  Nechala jsem klíče klíčema v zámku a rychle se otočila. Spatřila jsem za sebou dva chlapy velké jak hora. Kteří vůbec nevypadali, že přišli na přátelský pokec.

Zatarasili celou chodbu a nebyla mezi nimi ani skulinka, kterou bych se mohla prosmýknout a utéct do garaží. To bude teda hodně fér. Dva na jednu. Jenom doufám, že mě nechtějí zabít. 

„Co chcete?“ musela jsem to zkusit. Kupodivu mi jeden z nich odpověděl. Byl vysoký, měl určitě přes dva metry. Široká ramena, ruce založené přes prsa, proti čemuž divoce protestovalo jeho sako. Divila jsem se, že mu ještě nepraskly švy. Nohy měl lehce rozkročené a na tváři zlomyslný úšklebek. 

Promluvil drsným hlasem, který nesl silné známky ruského přízvuku. Hned jsem věděla, odkud vítr vane a to to ještě ani nedořekl. „Přišli jsme jen na malou přátelskou návštěvu. Tvůj bratr Dimitri ti posílá srdečný pozdrav.“ Zasmál se, a znělo to, jako když padá kamení na plechovou střechu. 

Povzdechla jsem si, protože jsem si nemyslela, že by je Dimitri nechal, aby mě zabili, spíš mi přišli nějak ublížit. Ale vyhlídka zlámaných kostí a vykloubených končetin se mi ani tak vůbec nelíbila. 

„Tak zaprvé, už si sakra všichni zapamatujte, že ten parchant není můj bratr. A za druhé, co přesně znamená, že nechává pozdravovat?“ Vždycky je lepší ujistit se, na čem jste, i když máte určitou hypotézu.

Tu první část přešel bez komentáře, na tu druhou mi ale kupodivu odpověděl. „Nic moc, zahrnuje to jenom pár modřin, k naší smůle tě bohužel nesmíme zabít.“ Zas ten protivný smích. Tentokrát se otočil na svého parťáka, takže jsem toho okamžitě využila, strčila ruku do kapsy a na telefonu pocvakala pár číslic  a doufala, že se dovolám do kanceláře nebo komukoliv jinému. Druhou rukou jsem mezi tím vytáhla klíčky ze zámku a dělala, že si je cpu do kapsy.

To už mi ti dva ale věnovali pozornost a ten, co až do teď mlčel, se ozval. „Hej! Co to děláš?“ Neměla jsem čas odpovědět, když se na mě ti dva vrhli. Ten první mi chytil ruce. Kopla jsem ho do kolene, ale jenom se zapotácel. Ten druhý mi mezitím vrazil pěstí do břicha a pak mě přirazil na stěnu a dusil. Snažila jsem se ho praštit pěstí, ale ten první mi zase přidržoval ruce a bohužel pro něj jen jednou rukou, protože tou druhou mi dal facku. Za to jsem po něm sekla nehty do obličeje a zjevně jsem se trefila do očí, protože mě pustil a začal rusky nadávat. Svou mateřštinu jsem neslyšela už dlouho, ale věděla jsem, že mi nadává do mrch a zasranech kurev. Ten co mě škrtil, mě ale vlastně neškrtil, jen mi omezoval přísun vzduchu, ale ne na tolik, aby mi to zabránilo v dýchání. Teď když jsem měla obě ruce volné, tak se mi konečně povedlo mu vrazit. Chytila jsem ho za vlasy, které měl ale krátké, takže mi proklouzly mezi prsty a tím jsem přišla o svou šanci, protože se objevil ten první. A co bylo horší, měl v ruce vystřelovací nůž. Když jsem se mu podívala do obličeje, tak levé oko měl celé podlité krví. 

„Ty malá děvko!“ zachroptěl a vrazil mi krátkou čepel nože do ramene. 

Zalapala jsem po dechu, když se přihlásila o slovo bolest. Jo, protože to bolelo jako čert.

Ten druhý se vymanil z mého sevření a já skončila opřená o zeď. Přešel k tomu prvnímu a začal na něj mluvit rusky. Moc jsem je nevnímala, ale rozuměla jsem, že mu nadává, co to udělal, a že je šéf s takovou vyhodí. Pak mi věnovali poslední pohled a rychle odešli. 

Co taky čekat Od svých úhlavních nepřátel? Že mi snad zavolají sanitku? To asi ne. Ale ani tak, do nemocnice jsem nemohla. Co bych jim asi tak řekla? Že vedoucí ochranky jedné firmy se nedokázala ubránit zloději, který ji přepadl? 

To by neklaplo a oni by měli podezření. A taky by to museli nahlásit a to poslední co jsem potřebovala, bylo, aby se kolem mě teď motala policie. To vše můj mozek vyhodnotil během pár vteřin a tak jsem si odemčela dveře, což bylo trochu komplikované, vezmu-li v potaz, že jsem byla prakticky zhroucená na stěně a ruku jsem si přidržovala u těla. Dostávala jsem ale křeč do celé paže. dost to bolelo.

Zabouchla jsem dveře a proklopýtala jsem se předsíní do obýváku, kde jsem se zhroutila na gauč. Promyslela jsem svoje další možnosti. V úvahu by připadal Nate, ale vzhledem k tomu, že mi řekl, ať si jdu chcípnout na ulici, se ho doprošovat nebudu.

Opatrně jsem si vyslíkla tričko, sundala ramínko podprsenky a obhlídla zranění. Bylo malé, bez zubatých okrajů a úzké. Moc to nekrvácelo a tak jsem se doklopýtala do koupelny, kde jsem si na to hrdinně zvládla vylít dezinfekci. Až odezněla ta palčivá bolest, která mi přišla málem horší, než když mě bodli, tak jsem si vzala poskládané polštářky gázy a přelepila je na zranění kopou náplasti. Když jsem seděla, skoro vůbec to nebolelo, ale jak jsem se zvedla a šla zpátky do obýváku, trochu posílená práškama proti bolesti, začalo to zase bolet jako čert. Že já blbec si radši nelehla do vany.

Když jsem konečně našla nějakou polohu, ve které by mě to nebolelo, dostavily se ke slovu léky proti bolesti, které měly i silné tlumící účinky. Mlhavě jsem si uvědomovala, že bych měla zavolat ostatním, že dneska nakonec ještě nepřijdu, ale to už mě pohltila temnota a já upadla do bezesného spánku.

Sasha

Kurva, tady se člověk nemůže ani vyspat, proletělo mi hlavou, když jsem uslyšel hlasy, které se hádaly a křičely po sobě ve vedlejší místnosti. Nasraný na maximální možnou míru jsem vylezl z postele. Co do prdele nechápou na tom, že by měli zůstat po tichu, když jdu spát. 

Chvíli jsem postával za dveřma, abych slyšel, o čem se ti idioti vlastně baví. Rozeznal jsem, že se baví Kolja s Nikolajem. „Blbá blonďatá děvka. Příště na všecko seru. Nechat se takhle zmlátit. Od ženský! To nás nemohl varovat?“ Stěžoval si Kolja. Ukňouranej jak malý děcko, pomyslel jsem si.

Otevřel jsem dveře a rázem oba dva ztichli. Kolja okamžitě shledal tapety maximálně zajímavými a tak se rozhlížel po stěnách. Nikolaj zase považoval podlahu za něco výjimečného a proto na ni zíral, ani se nepohnul. 

Nepřetržitě jsem se na ně díval a oni se začali ošívat a těkali pohledem po celé místnosti. V tom se ale z koupelny ozval hlas. „Kurva! Fakt tu děvku nesnáším! Až zas bude chtít šéf pozdravovat svou sestru, tak ať si tam pošle Sashu. Na todle mu totiž fakt seru! A co jste tak zticha?“ 

Když mu ani jeden neodpovídal, vylezl se podívat. Jeho obličej vypal nanejvýš zajímavě. Přes tvář se mu táhly stopy škrábanců a levé oko měl podlité krví.  

„Kde jste byli?“ zeptal jsem se jich, můj hlas se rozléhal celou místností. Ani jeden z nich se neměl k tomu, že by mi chtěli odpovědět.

„Ptám se ještě jednou a naposledy. A ve svém vlastním zájmu mi odpovězte. Kde jste kurva byli?“ 

Kolja se na mě podíval, v očích se mu zračil strach. Je dobré mít pověst psychopata, pak se vás všichni bojí, i když stojíte uprostřed místnosti v boxerkách a oni ví, že i když  nemáte žádnou zbraň, s klidem je můžete zabít a  ani to s vámi nehne.

„Pro-prosím, nezlob se, Sasho, šéf nám poručil jít za Ninou. Vyhrožoval nám, že nás vyhodí. Navíc jsme ji měli jenom zmlátit, pár modřin. Žádný lámání kostí nebo tak. Jenže ona se bránila a-“

„Tak on ti řekl, že tě vyhodí?“ zařval jsem na něj. „V tom případě si to ujasníme. Jestli se ještě někdo z vás někdy Niny jenom dotkne, zabiju ho. Je vám to jasný? Takže si ujasněte, jestli si chcete hledat novou práci nebo místo, kam vás pohřběj!“ zhluboka jsem se nadechl, abych je nezabil hned na místě.

„A k tomu že se bránila. Vždyť kurva víte, že pracuje taky pro mafii, i když italskou, to jste si jako mysleli, že dá ruce za záda a nastaví tvář, abyste ji mohli zmlátit? Co jste to za kretény?!“ Byl jsem vážně nasranej a unavenej. Šel jsem zpátky do pokoje. Ve dveřích jsem se ještě otočil. „A hleďte držet huby, chci spát.“

Lehl jsem si do postele, ale jak jsem byl naštvaný, nemohl jsem usnout. Musel jsem myslet na Ninu. A taky na Dimitriho. Budu si s ním muset promluvit, protože tu zjevně nejsme jenom kvůli obchodu. A jestli se ten parchant chystá Nině ublížit, budu mu muset vysvětlit, co ho pak čeká. Protože mojí holčičce nikdo ubližovat nebude.