Kill me quickly - Kapitola 16

Po dlouhé době konečně kapitolka. Děkujte Barny a téhle písničce, že jste se dočkali, protože tentokrát se mi fakt nechtělo. I když až jsem se do toho dostala, tak jsem si to celkem užívala. :)

Takže - enjoy it! :)

Kapitola šestnáctá

Nina

Slyšela jsem kolem sebe nějaký hluk a chtěla jsem otevřít oči, abych zjistila, co se děje. Jenže to nešlo, přišlo mi, jako kdybych měla víčka slepená vteřinovým lepidlem. 

Zkusila jsem zvednout ruku, ale přišla mi, že váží snad tunu. Pořád jsem nevěděla co se děje, když se mi najednou otevřelo oko a posvítilo do něj k neuvěření nepříjemné bílé řezavé světlo. 

Chtěla jsem zařvat, co to ten dotyčný sakra dělá, ale za chvíli to světlo zmizelo a já ucítila jemné doteky rukou někde u ramene. Jenže pak ruka pořádně zatlačila, zabolelo to tak, že jsem si myslela, že mi někdo rve klíční kost z těla a zařvala. V té chvíli jsem byla úplně vzhůru a dokonce jsem měla otevřené oči. Světlo sice bylo nepříjemné, ale já po chvilce ostření uviděla Nata, který se nade mnou skláněl a ve tváři měl kajícný výraz, pravděpodobně za způsobenou bolest.

„Dobrý ráno, Růženko,“ zakřenil se na mě Nate. „Vítej mezi živými.“

Odkašlala jsem si a chtěla ho poslat do míst, kam slunce nesvítí, ale hlasivky si zjevně vzaly dovolenou. Za chvíli jsem to zkusila z novu a vyšel ze mě skřípavý šepot. „Táhni, ty pitomče.“ To u něj vyvolalo záchvat smíchu. 

Pokusila jsem se posadit. Ha! Povedlo se, ale když jsem se opřela, ramenem mi projela ostrá bolest. Moje hlava už byla moje a já si vzpomněla, co se stalo. Tak za tohle ti parchanti zaplatí.

Už to bylo lepší, ale stejně jsem si musela odkašlat, než jsem promluvila. „Co mám s tím ramenem?“

„Takže - došlo u tebe k poškození pohybového aparátu v oblasti ramene, nehledě na jistou ztrátu krevních komponentů. Mám trochu strach z hypoxie a infekce, ale to rychle vyřešíme. Homeostáze by měla být v pořádku."

Dívala jsem se na něj jako by byl z jiné planety a právě mi přiznal, že když chce, tak mu může narůst další hlava.

„Víš, všechno co jsi mi popsal, je super, ale teď to zkus ještě jednou. A prosím, pro normální smrtelníky.

„No, máš poškozený svaly a šlachy, taky si ztratila docela dost krve. Co tě to proboha napadlo, zůstat doma a narvat se práškama, který by skolily i slona?“

Na to jsem mu neodpověděla a uhnula pohledem. Nemusí přece vědět, že bych radši přežila ubíjející bolest a velkou ztrátu krve, než abych se přišla doprošovat o pomoc někoho, kdo mě poslal do háje. Slušně řečeno.

„Kde mám oblečení?“ Zeptala jsem se nadějně. Bohužel se ale ukázalo, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si představovala. Nate se po mně podíval pohledem, ze kterého vyzařovalo, že nevěří tomu, co slyší.

„Jak to myslíš, ‚kde mám oblečení?‘, dámo, ty budeš mít minimálně 2 dny klid na lůžku a pokud budu mít dobrou náladu a ty se budeš dobře hojit, tak ti dovolím za určitých podmínek opustit tu postel.“

To mě naštvalo, a proto jsem se začala zvedat. Měla jsem na sobě tu nemocniční pitomost se zavazováním vzadu. Když jsem došlápla a přenesla na nohy plnou váhu, zatočil se se mnou celý svět, a tak jsem se chytla rámu postele.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se mě nasraně Nate, jako by to nebylo jasné.

„Odcházím, co bych dělala. Jestli chceš podepsat nějakou tu pitomost jako v normálních nemocnicích, posluž si, klidně ti jeden autogram věnuju.“ Jeho obličej vystřídal několik barev, než se konečně vrátil do normálu.

„Počkej tady. Nikam nechoď, možná mě napadlo, jak to vyřešit.“ A s tím zmizel do malé místnosti, kde se uchovával zdravotnický materiál.

Trvalo mu to minimálně deset minut, takže jsem si mezi tím sedla na postel a čekala. Trpělivost bohužel ale nikdy nebyla jednou z mých předností. „Co tam tak dlouho děláš? To to snad vyrábíš, nebo co?“

„Vydrž!“ ozvalo se ze skladiště a pak jsem uslyšela nějakou ránu následovanou nadáváním. Když Nate konečně vylezl, červená čára na čele nenechávala žádný prostor dohadům, co to bylo za hluk. 

„Tak pojď, teď se oblečeš a pak uvidíš, co jsem ti nachystal za překvapení.“ Nedůvěřivě jsem se podívala na něco, co bylo zabalené v modrém igelitu. Nevím proč, ale měla jsem tušení, že se mi to vůbec nebude líbit.

Vyjeli jsme výtahem do patra s pokoji. Nate se rozvalil v obýváku na sedačce se slovy, že kdybych potřebovala pomoc, tak se mám ozvat.

Zapadla jsem k sobě do pokoje. Nejdřív jsem navštívila koupelnu. Když jsem se uviděla v zrcadle, trochu jsem sebou cukla. Měla jsem ztrhaný obličej, pod očima, které vypadaly tak unavené, jsem měla černé kruhy. Radši jsem to neřešila a jenom si opláchla obličej.

Probírala jsem skříň a zjišťovala, že nejjednodušší si bude oblíct jenom tepláky a nějaký tričko. Potom, co se mi povedlo vyřešit problém se spodním prádlem, protože se mi ramínko podprsenky zařezávalo do rány, jsem na sebe začala pomalu soukat tričko a ve chvíli, kdy jsem se ho snažila přetáhnout přes hlavu, mi ramenem projela bolest. Toť vše k opatrnosti. 

Když už jsem byla oblečená, vylezla jsem konečně z pokoje. S rukou přitisknutou k tělu ve snaze zmírnit nepříjemné škubání v ramenu jsem se dostala do obýváku, kde už čekal Nate. Vedle něj na sedačce ležel nějaký postroj, ze kterého jsem měla neblahé tušení a dívala jsem se na něj s podezřívavým výrazem ve tváři.

„Co se tak tváříš? Pojď sem, seznámím tě s tvým novým nejlepším kamarádem, který s tebou bude dvacet čtyři hodin denně.“ Ani se nesnažil skrývat úsměv, že se mou situací perfektně baví.

Za pět minut jsem byla navlečená v šíleném postroji, který mi úplně fixoval pravou ruku. Jediné štěstí, že jsem levák.

Zkusila jsem se s tím pohnout. Hrozně to omezovalo v pohybu a bylo to neuvěřitelně nepohodlný.

„Ani omylem,“ zněl můj konečný verdikt, „fofrem mi to sundej.“ Můj naštvaný tón mu byl ale úplně jedno. Spokojeně se rozvaloval na gauči a sledoval mě pobaveným pohledem. 

„Tohle nebo klid na lůžku. Jiný možnosti nemáš.“ To teda pěkně děkuju.

„Fakt? A jak bys mě hodlal v té posteli udržet?“ zeptala jsem s namíchnutě, ignorujíc to, že se zjevně perfektně baví na můj účet.

„Tlumící léky, milá zlatá. Tak si to rozmysli. Myslím, že můžeš být ráda za tohle.“ 

„To bys neudělal!“ ohradila jsem se pobouřeně. Nebo udělal?

„Nepodceňuj mě. A teď pojď, když ses oblíkala, přišla Dawn, že když už jsi konečně vzhůru, tak že máme jít všichni k Tonymu.“ Skvělé, tady člověk nemůže mít chvilku klid.

*

Tony toho měl opravdu hodně na srdci. Dawn, Ty, Nate a já jsme tam seděli už dobrou půlhodinku a poslouchali víceméně Tonyho monolog, o tom co je potřeba udělat. Já se kvůli zranění ramene všemu vyhla. Aspoň k něčemu je to dobrý, i když zase jsem si naštvala Tylera, protože bude muset objet dealery a jít vymáhat peníze místo mě. Nemyslím, že by mu to nějak podstatně vadilo, takže kňoural a mrčel jenom z principu, jaká je to nespravedlnost. Tak jsem mu nabídla, že ho taky bodnu do ramene a rázem byl klid.

Samozřejmě jsem se nevyhla poznámkám na ten postroj. 

„Tak, a teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Myslím, že jsem se o tom zmiňoval už před čtrnácti dny, ale tuhle sobotu se bude konat nadační večírek naší oficiální firmy, jehož výtěžek půjde na charitu.“ A sakra, tak na to jsem úplně zapomněla. Ty nejspíš taky, podle jeho zoufalého pohledu. Dawn vypadala skvěle naladěná v očekávání další akce, kterou bude moct zorganizovat a Nate nejspíš netušil, o co jde.

Jedinou pozitivní věc jsem viděla v tom, že se budou nakupovat šaty. V tomhle jsem neústupná jako každá holka.

„Dawn už všechno zařizuje,“ jako bych to neříkala… „a teď si ještě promluvíme o seznamu hostů. Je tu něco, o čem byste měli vědět.“

Dramaticky se odmlčel. „Poslal jsem pozvánku i Dimitrimu Orlovovi. Je lepší, když budeme vědět, že ho máme očekávat, než aby se tu objevil neplánovaně. Na pozvánce má napsáno jen +1 takže doufám, že to nějak neobejde a nevezme si víc svých lidí.“

Páni, tak to bude skvělý. Večírek, kde budu muset mít oči na stopkách, protože tam bude Dimitri a Sasha. Ještě něco, čím byste mi dneska chtěli znepříjemnit život?

A že jsem něco takovýho říkala, nemělo to dlouhého trvání a Tony dodal.

„A abych nezapomněl, letos to bude laděné do zelena,“ skvělé, takže mi to bude ladit s očima, to mi trochu zvedlo náladu a já začala přemýšlet nad šaty a doplňky. „a taky už jsem určil páry jak půjdete. Dawn, jdeš s Tylerem-“

„Cože?! S ním nejdu ani omylem! To půjdu radši sama!“ čertila se D.

„No máš jenom dvě možnosti. Buď půjdeš s Tylerem, nebo nepůjdeš vůbec.“ Řekl jí nesmlouvavým hlasem. Slečna se nafoukla, že hrozilo, že praskne jako balón, ale dalších komentářů se zdržela.  „A Nino, ty půjdeš s Natem. Máte s tím nějaké problémy?“

Podívali jsme se po sobě a oba pokrčili rameny. Já se o to spíš pokusila, a to mi vnuklo nápad. 

„No je to v pohodě jenom v případě, že nebudu muset mít tuhle šílenost,“ ukázala jsem na ten postroj, „nehodí se to k šatům.“ Tony protočil oči, což u něj vypadalo dost komicky a Nate se potutelně uculoval.

„To už si vyřiďte mezi sebou.“ Taky že vyřídíme, já v tom prostě nepůjdu, i kdybych mu měla vyhrožovat mučením nebo smrtí. A pak mě ještě něco napadlo.

„A co Sarah? My budeme všichni zaměstnaní a ona bude absolutně mimo dosah. I když si Dimitri sebou přivede jenom Sashu, zbývají minimálně ještě další dva, co by ji mohli poctít svou návštěvou.“

Tony se tvářil, jako že to zvažuje, nakonec přikývl. „Dobře, ať přijde taky, ale ehm… vzkaž jí, ať si obleče něco… společenského…“ Jo, tak to možná bude trochu problém, ale to zvládnu.

„Díky, Tony, řeknu jí to.“ 

„Takže to už je všechno. Teď můžete jít.“ Skvěle, to jeho propouštění jsem vždycky přímo milovala. Jako nějaký král, co propouští své poddané.

Podívala jsem se na Dawn a té zajiskřily oči. Věděla jsem, že můj pohled je stejný. 

Obě jsme se rozesmály. „Jdeme vybírat šaty!“ A s tím jsme vypadly z kanceláře, nechávajíc Nata a Tye daleko za sebou. 

***

 Pro pobavení - tady je ortéza, do které Nate navlíkl Ninu, já se jí ani nedivím, že tak zuřila... :D