Aneb Nina ani Nate to nemají jednoduché...
Kapitola dvanáct
Pohřeb se konal v pátek odpoledne. Naše černé deštníky, nás jakš takš chránily proti dešti, tloukly jeden o druhý, když jsme stáli kolem té díry v zemi, kam Jona za chvíli dají. Poslouchali jsme poslední slova kněze, pak jsem položila na hrob svůj karafiát. Ironie, že se mi nejvíc líbila právě květina, která se dává mrtvým.
Ztuhle jsem tam stála, na jedné straně dubové rakve, na které se pomalu vrstvily květiny. Na druhé straně jsem viděla stát Nata. Za celou dobu se na mě ani nepodíval. S prázdným výrazem hodil symbolickou hrst hlíny na spuštěnou schránu. Na tento signál začal hrobař pracovat a nám pomalu zmizel z dohledu poslední důkaz, že kdy Jonathan existoval, snad vyjma krásného, ale naprosto studeného mramorového náhrobku s jemným andělem, sklánějícím hlavu v modlitbě, kde stálo:
Jonathan Benett
8. 11. 1952 – 14. 10. 2011
Žil, aby pomáhal ostatním
Otočila jsem se a v lodičkách, které mi Dawn extra koupila k téhle příležitosti a mokrou trávou jsem si to čvachtala k autům. Většinou jsem se dívala na zem pokrytou pestrobarevnými listy, vysmívajícími se celkové náladě společnosti, ale vzrušené hlasy, které se přede mnou ozvaly, mě zarazily. Vzhlédla jsem a sledovala, jak spolu mluví Sarah s Jasonem. Nebylo by na tom nic špatného – byl koneckonců její bodyguard. Mě ovšem zarazil způsob, jak se na sebe dívali. Jak se dotýkali.
Bolavou prázdnotu uvnitř mě naplnilo něco, s čím jsem si dovedla poradit daleko lépe – vztek.
Nehledě vpravo ani vlevo, lodičky nelodičky, jsem si to rázným krokem mašírovala přímo k nim.
„A tohle má být jako co?“ spustila jsem na Sarah. Ta blýskla pohledem po Jasonovi, pak mi odpověděla, dělajíc jako že nic.
„Co má být co?“ Dívala se na mě s nevinným kukučem.
„Nedělej ze mě debila, obě víme o co jde.“ A máchla jsem rukou směrem k nim dvěma. Ona se k tomu nijak nevyjádřila a tak jsem se otočila na Jasona, do kterého jsem se pustila s čistým svědomým.
„Co si kurva myslíš že děláš? Máš ji hlídat a dávat pozor, aby se jí nic nestalo, ne ji šukat. Tohle by měl pochopit i někdo jako ty. Nejdřív práce, potom zábava. A vzhledem k tomu, že ji hlídáš ty sám a nemáš nikoho do páru, tak zábavu musíš vypustit.“ Zíral na mně a já si až moc pozdě uvědomila, že jsem křičela.
Podívala jsem se okolo sebe a zjistila, že se na mně upírají zraky lidí, kteří čekali na auta, která je odvezou.
Opatrně jsem se podívala na Sarah a ta vypadala, že se jí to hluboce dotklo. „Klidni se, Nino,“ zasyčela na mě.
A to mě vážně naštvalo. „Já? Já se mám klidnit? To nikdo z vás nechápe, o co tu jde? Možná bych se měla na vás všechny vysrat a nechat prostě Dimitrije, ať si s vámi udělá co chce. Vlastně počkat. To by znamenalo, že bych musela na další pohřby. A to ne. Nesnáším lodičky!“ V té chvíli mě někdo popadl za paži a trhnul mnou. Podívala jsem se, kdo to je, a zjistila, že se dívám do smutných, ale naštvaných očí Nata.
„Nech toho a pojď.“ Ani nečekal, až mu odpovím a šel rovnou k autům. Blížili jsme se k jednomu Audi s černou metalízou, ale já se zapřela nohama do země, což se s podpatky dělá dost blbě. Taky se mi to vymstilo a Nata zpomalilo až moje zavrávorání, které by mělo za následek pád, kdyby nezastavil a nepřidržel mě.
V očích mu žhnul vztek a momentálně vypadal, že by byl schopný mi něco udělat. „Můžeš laskavě nechat toho divadla? Fakt to už přeháníš. Nastup si.“
S těmi slovy odemknul Audi a postrčil mě ke dveřím spolujezdce. Sám si sedl za volant. Popravdě se mi do auta, které řídil on sedat nechtělo, protože jsem si pamatovala, že Jon mi říkal, že zvládl během čtyř let sešrotovat pět aut.
Trošku už jsem vychladla, ale i tak jsem si neodpustila uštěpačnou myšlenku, že doufám, že nás nečeká další pohřeb. Chtěla jsem to říct nahlas, ale nějak mi před Natem došla odvaha.
Když jsme oba seděli připoutaní a on nastartoval motor a pomalu jsme vyjížděli ze hřbitova, byla jsem už celkem klidná.
Ovšem ne na dlouho. Zrovna jsme totiž stáli u brány, protože výjezd byl zacpaný, když se na mě obrátily jeho oči byly temně šedé jako nebe před bouřkou. „Co tě to napadlo? To se neumíš chovat aspoň hodinu slušně? Je to opravdu tak těžké?“
Skvělé, takže i on mě hodlá cepovat jako malý děcko. „Víš, asi tě to překvapí, ale umím. Bohužel pro tebe, jsou tu důležitější věci, co je potřeba vyřešit, než moje slušné chování. Například to, že Jason spí se Sarah a jeho nepozornost by mohla mít za následek smrt jich obou.“
Jeho pohled to ale nijak nezmírnilo. „Aha, takže jsi na ně musela řvát na pohřbu mého otce. Nemohla jsi s tím počkat, až byste dojeli do kanceláře. Možná ty svého bratra nesnášíš a nevím, jak si na tom byla se svou rodinou před tím. Je mi celkem fuk, jestli si vylíváš vztek na ostatních, ale dělej to prosím jindy, než na pohřbu mého táty. Byl to slušný člověk.“
Tohle byla rána pod pás. Parchant. Že já mu něco říkala. „Co chceš říct? Ne, Dimitriho nenávidím a nemůžu se dočkat dne, kdy ho zabiju, ale svou rodinu jsem milovala! Vůbec nic o mně nevíš! A jen tak pro informaci, to že byl můj otec hlava ruské mafie z něj nedělá špatného tátu. Nikdo lepší mě vychovávat nemohl. Jona jsem sice měla ráda, a Tonyho respektuju, ale oba z nich jsou jen ubohá náhražka-“
„Ubohá náhražka? Jak se odvažuješ o něm takhle mluvit-“ tvář měl rudou a hlas mu přeskakoval vzteky. „Víš co? Až budeš rozsekaná na kousky a budeš potřebovat někoho, aby tě zalátal, za mnou nechoď! Chcípni si na ulici!“
„Jak chceš!“ a vyletěla jsem z auta světelnou rychlostí.
Venku ještě pořád pršelo a já klopýtala v těch zatracených lodičkách po mokrém chodníku. Neměla jsem deštník. Vydala jsem se od hřbitova směrem ke kancelářím, což byla dobrá hodinka jízdy autem. No a co… aspoň se projdu, proběhla mi hlavou hořká myšlenka.
Ani jsem nevěděla, kdy jsem začala brečet. Slzy se míchaly s deštěm a já určitě vypadala jako zombie z hororu, protože jsem měla rozmazaný make-up, ke kterému mě Dawn donutila.
Šla jsem už aspoň půl hodiny, když vedle mě zpomalilo auto. Podívala jsem se, kdo to je, a zjistila, že vedle mě popojíždí Tyler. Stáhl okénko a zavolal na mě.
„Nino, neblbni a nastup si, měla jsi mi zavolat, přijel bych pro tebe.“
„Nech mě na pokoji,“ houkla jsem na něj. Boty jsem si už dávno vyzula, nesla jsem je v ruce, a teď jsem šla jen v černých punčochách.
„No tak, jsi jako malá, pojď, vezmu tě k tobě domů.“ To bylo dobré lákadlo, ale pravdou bylo, že Tyler mě znal dokonale.
Otočila jsem se na něj a přišla ke krajnici. Zastavil a počkal, až nastoupím. Podívala jsem se na něj pohledem, který určitě nebyl tak výhružný, jak bych chtěla. „Domů,“ rozkázala jsem.
Smutně se na mě usmál a palcem mě pohladil po tváři. „Jak si má paní přeje.“ Dívala jsem se z okna a sledovala vodu stékající po skle.
Dneska je vážně den na hovno, pomyslela jsem si.
Žádné komentáře:
Okomentovat