Kapitola druhá
Nina
Osprchovaná jsem stála před šatníkem a vybírala si, v čem dnes půjdu. Včerejší oblečení vzalo za své a já ho musela vyhodit. Přejela jsem po šatníku naposledy očima a popadla tmavé odrbané džíny a černé tričko. Tony má holt smůlu, ať už chce cokoli, dnes odpoledne ho opravdu nebudu reprezentovat. Rychle jsem se oblékla a podívala se na hodiny. Tři čtvrtě na dvě. Když na to šlápnu, budu u Tonyho v kanceláři včas. Popadla jsem koženou bundu, batoh, ve kterém byly Tonyho peníze a klíčky od motorky s helmou.
Sjela jsem výtahem do garáží a šla k motorce. Nastartovala jsem a vyjela ven. Můj byt byl zhruba 10 minut rychlé jízdy od Tonyho kanceláře, ale rychlá jízda v začínající dopravní špičce v New Yorku nebyla jedna z nejjednodušších věcí. Já to ale zvládla a v 13:56 jsem parkovala v Tonyho garážích a letěla k výtahu. Jeho ochranka si mě nevšímala, už mě znali. Jen jsem na ně pokývla a pokračovala ve svém krkolomném běhu. Výtah se otevřel hned, co jsem k němu dorazila, ale nebyl prázdný; zevnitř vyšel nějaký muž okolo pětadvaceti let, zhruba metr osmdesát vysoký, s černými vlasy. Víc jsem z něj neviděla, protože měl brýle a kšiltovku vraženou do čela a taky proto, že jsem běžela a napálila to do něj v plné rychlosti.
"Dávej sakra pozor!" obořil se na mě, po tom, co jsme skončili na zemi.
"Slez ze mě, spěchám."
"To se mi ani neomluvíš? Lítáš tu jak šílená a srazíš mě k zemi, pak jsi na mně ještě drzá."
"Tak pardon, pokud ti to pomůže a teď uhni, nebo mě Tony rozcupuje na kousíčky a to nechceš mít na svědomí." Vysoukala jsem se zpod něj, a napochodovala do výtahu, zmáčkla tlačítko a ještě než se dveře zavřely, jsem uviděla tvář toho muže. Měl sundané brýle a z očí mu šlehaly blesky. Asi jsem na něj moc dojem neudělala. To nevadí. Dveře výtahu se zavřely a rychle jsem vyjela nahoru. Bylo čtrnáct nula nula, když jsem se sebevědomým úsměvem vcházela do Tonyho kanceláře.
Nathaniel
Hleděl jsem na tu šílenou ženskou, než se zavřely dveře výtahu. Měřila zhruba metr sedmdesát, krátké blond vlasy rozježené okolo hlavy, neučesané, a co bylo ještě víc k podivu, nebyla ani nalíčená; všiml jsem si, že měla zelené oči. Na sobě měla odrbané tmavé rifle, motorkářskou bundu a těžké černé kožené boty. Neznal jsem ji a to jsem tu poslední dobou býval docela často. Nevěděl jsem, co byla zač, ale nevypadala jako bodyguard ani jako děvka a jiné využití mě pro ni tady u mafie nenapadalo. Pan Ricchetti si dělal účetnictví sám, a měl tu jen jednu další ženu, která se starala o organizační věci, a s tou jsem se už setkal. Jmenovala se Donna nebo Dawn? To je jedno, a jestli Tonym myslela pana Ricchettiho, velmi mě zajímalo, kdo to je. Znal jsem jenom jednoho člověka, který mu říkal jménem, a to mého otce. Pracoval jako Ricchettiho soukromý doktor, ale v podstatě se staral i o všechny jeho zaměstnance a vzhledem k tomu, že otec je už starý, měl jsem to tu po něm převzít já. Jaká radost. Hip hip hurá. Jestli tu jsou všichni takoví jako tahle ženská, tak začínám uvažovat, jestli bych neměl utéct a pracovat někde jako normální doktor. Ale to by se mi nejspíš nepovedlo, protože by si mě našli a pak bych skončil moc špatně.
Otočil jsem se a dal se směrem ke garážím. Bylo tam obsazených jen pár míst, z toho na jednom z nich stála červeno-černá Kawasaki Ninja, která tu před tím nebyla, takže na ní musela přijet ta ženská. Pokud byla její, aspoň jednu věc jsem musel uznat. Měla vkus a ta motorka byla úžasná.
Nasedl jsem do auta a rozjel se pryč z garáží, doufajíc, že sem budu muset až za dlouho.
Nina Anthony Ricchetti, alias Tony, alias New Yorský mafiánský boss, seděl ve své kanceláři za stolem a pozoroval hodiny. Když jsem vešla do kanceláře, usmál se.
Tonymu bylo něco mezi pětapadesáti a šedesáti. Blíž se mi jeho věk určit nepovedlo, protože tuto informaci pečlivě tajil. Na sobě měl černý oblek; už podle střihu byl šitý na zakázku. Krátké šedé vlasy měl vyholené na ježka. Jeho obličej byl celkem pohledný, měl vysoké čelo, úzký nos, ústa měl plná a souměrná a oči. Jeho oči byly oříškově hnědé a svítily v nich jiskřičky pobavení.
Bavil se, ten parchant se bavil na můj účet. Práskla jsem dveřmi.
"Tak jsi to stihla, má drahá. Už jsem se bál." To určitě, ty parchante. Sundala jsem si batoh z ramene a hodila mu ho na stůl.
"Tady jsou tvoje peníze. Teď mi řekni, co dalšího ode mě potřebuješ a já se rozmyslím, jestli do toho půjdu."
"Nino, ty jsi mě špatně pochopila, ty nemáš na výběr, ty to prostě uděláš."
"A proč bych jako měla - už ti nic nedlužím a nejsem ti ničím zavázaná." Opravdu se mi to přestávalo líbit.
"Ten muž mi dluží dvacet milionů dolarů, a navíc, pokud pro mě získáš šek, řeknu ti novinku, i když si nejsem jist, jestli se ti to bude líbit. Ale to už koneckonců není moje věc, že ano?" Vůbec se mi to nelíbilo, ale chtěla jsem to vědět.
"Kde ten muž bydlí, jak se jmenuje a co mu mám udělat? Mám jenom získat peníze, nebo ho mám zabít??"
Povzdechl si a podíval se na mě. "Víš, mám tě rád pro tuhle přímočarost. Ten muž se jmenuje Garreth Allen, ale bude obtížné se k němu dostat; Dawn ti dá instrukce a pomůže ti připravit se na tvou velkou roli."
"Počkat, co všechno to bude obnášet, když potřebuju pomoc Dawn? Co mi neříkáš, Tony?"
"No, řekněme, že pan Allen je na nás připraven a počítá s tím, že za ním někoho pošlu, takže za ním musíš jít inkognito. Dawn už dostala instrukce a všechno ti řekne, neboj se."
"A co je to za novinku, kterou mi chceš říct, a myslíš si, že se mi nebude líbit? Stalo se snad něco Tylerovi? Protože kromě tohohle je mi asi všechno jedno. No možná ještě kdyby se mi stalo něco s motorkou."
"Nino, nepodceňuj to a prostě jdi za Dawn. Je tam i Tyler, pomůže ti s tím."
Teď jsem byla už úplně mimo, to, že si Tony myslí, že budu potřebovat Tylerovu pomoc, bylo hodně divné. Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, ale Tony mě zastavil, "Vím, že jsi proti, ale pro tentokrát mi prosím věř a jdi."
Poslechla jsem ho, opravdu jsem to udělala. Vyšla jsem z jeho kanceláře a sjela o patro níž. Tony vlastnil jeden z nejlepších domů na Manhattnu. Dům měl podzemní garáže a byl 4 patra vysoký. V horním patře byla Tonyho kancelář a v zadní části měl byt, ve 3. patře bydlela Dawn a Tyler, měli tu všechno, co potřebovali a byly tu i další volné pokoje. V druhém patře bydlela ochranka a bodyguardi. A nakonec v 1. patře byla Tonyho oficiální kancelář. Tony se vydával v normálním čili poctivém světě za stavební firmu a nabízel i bytový design. To měla na starosti taky Dawn a docela jsem věřila, že ji to bavilo. S její veselou povahou a pusou, která nevěděla, kdy přestat, byla občas otravná, možná až trochu naivní, ale i přesto jsem ji měla ráda.
Vešla jsem do jejího obýváku a spadla mi čelist. Na pohovce si hověla Dawn. Její dlouhé husté hnědé vlasy rozhozené okolo ní, na sobě upnuté černé latexové legíny a top s výstřihem, který všechno ukazoval. A před ní stál Tyler. Jeho trup byl celý potetovaný, stejně tak ruce. A měl na sobě černé kožené kalhoty. Prostě jsem vyprskla smíchem, nedalo se zůstat vážná, protože bylo vidět, že se Tyler prostě v těch kalhotách necítí a jeho výraz tomu dodával korunu.
Dawn se na mě otočila, na tváři jí hrál škodolibý úsměv. Dozajista byla ráda, že mohla Tylera takhle mučit. Ti dva se pořád hádali a pokoušeli.
"Co říkáš na Tylerovy kalhoty, Nino?"
"No, co říct, jsou… zajímavé," uchechtla jsem se a Tyler se zamračil, " ale neboj, Tylere, zadek v nich máš úchvatnej" Po tomhle výroku vybouchla Dawm v šílený řehot a já se k ní přidala. V téhle branži jsme prostě potřebovali trochu pobavení. Kdybychom to měli brát vážně, zbláznili bychom se.
"Moc se nesměj, tebe čeká ještě něco lepšího." Jeho úsměv byl plný očekávání, když ukázal na latexový obleček. Červený korzet a sukně. K tomu černé kožené kozačky do půli stehen.
"Dawn, ne, že by se mi to nelíbilo, ale to jdeme do striptýzového baru? Protože mě nenapadá, kam jinam si tohle vzít."
"Tvoje schopnost dedukce je vskutku úžasná," řekla Dawn. "A ano, jdete do baru, tam musíš sbalit Allena a jet s ním domů. Tyler pojede za tebou, kdyby nastaly nějaké potíže. Musíš ho přesvědčit, že jsi prostitutka, aby ti věřil a vzal tě s sebou. Až budete u něj, dělej, co umíš, ale hlavně dostaň ty peníze. Pak ho zabij."
Vskutku zajímavé instrukce. "Budou tam nějací svědci?"
"Pokud ano, zabij je taky. Nikdo o tom nesmí vědět. Allen byl zapletený v mnoha věcech a k nám žádné stopy nevedou, postarala jsem se o to." Ano, tak v tomto byla Dawn opravdu výborná. Byla počítačový genius, machr přes zbraně a dobrá stylistka. Zastávala tu víc funkcí, než kolik mi přišlo možné zvládnout.
"Dobře, obleču si to a vyrazíme. Tylere, řídíš, a ty Dawn, dej mi prosím nějaké zbraně, které půjdou schovat do toho oblečku."
Ten latex byl něco hrozného. Všude to táhlo a vrzalo, naštěstí se to dalo vydržet. Pořád jsem si opakovala, že stačí, když vyřídím tuhle práci, budu si to moct sundat a pak mám volno. Po víc jak měsíci opravdové volno.
Vzala jsem si zbraně od Dawn a zavelela k odchodu. Tyler šel za mnou, sjeli jsme dolů, došli k autu, nasedli jsme a vyjeli z garáží. Za chvíli jsme dojeli ke klubu. Tyler zaparkoval a zůstali jsme tiše sedět v autě. Až už jsem to nevydržela.
"Jdeme," řekla jsem rozhodně. Ať už to máme za sebou…
Žádné komentáře:
Okomentovat