Kapitola čtvrtá
NINA
Zbytek cesty proběhl bez problémů a během půl hodiny jsem parkovala auto a pomáhala z něj Tylerovi, protože jsme došli k nemilému závěru, že na to postřelení sice neumře, ale život mu to zkomplikuje minimálně na další týden.
Nechala jsem ho na ošetřovně v prvním patře a spoléhala na to, že ten doktor přijde a ošetří ho.
"Budeš v pohodě?" ujistila jsem se naposledy.
"Jo, neměj o mě strach a jdi to vyřídit za Tonym," zakašlal a cukl sebou, načež zezelenal. To nebylo dobré.
"Jestli tě ten doktor pořádně nedá dohromady, zabiju ho," vyhrožovala jsem, snažíc se zlehčit situaci.
"To bys-" přerušil ho kašel - proč sakra kašle, snad mu není nic horšího "-neudělala, neměl by nás pak kdo skládat dohromady." Zase si odkašlal.
"Víš, když už tu ten doktor bude, vem si od něj něco na ten kašel," dodala jsem.
"Jasný mami, ale nejsem nemocnej. Víš, jak včera hořel na v průmyslové zóně ten sklad? To já ho zapálil a přitom jsem se asi trochu nadýchal kouře, takže žádnej strach; mě se tak lehce nezbavíš." Věnoval mi chabý, ale upřímný úsměv a já pak odešla. Výtahem jsem dojela až k Tonymu, vešla do kanceláře, sedla si na židli naproti němu a čekala. Pozorovala ho. Nic neřekl a čekal, co řeknu já.
"Mám na tebe jenom dvě otázky," řekla jsem mu a pokračovala v zírání na něj. Pod mým pohledem se ani nepohnul ani nijak neošil. "Do toho, Nino, ptej se."
"Tak zaprvé, věděls, že má Allen rodinu a že spolupracuje s Rusy?" Nepřestávala jsem ho sledovat a čekala jsem na jeho odpověď.
"To, že má rodinu jsem nevěděl, jak bych mohl, ani jsem v něco takového nepředpokládal… nevypadal jako ten typ. A k té spolupráci s našimi ruskými přáteli… měl jsem jisté podezření. Podle tvé otázky tedy předpokládám, že s Rusy spolupracuje, ale co ta otázka o rodině?" zeptal se, jeho hlas nadmíru zvědavý. Bylo mi z něj a vlastně i ze sebe špatně.
"S těma parchantama jsem to vyřídila, potkali jsme se s nima, jak jsme odcházeli od Allena--"
"Počkej, tys byla u něj doma?"
"Řekla jsem šoférovi, ať nás odveze k Allenovi. Skončili jsme v průměrným bytě, kde mimochodem bydlel se svou rodinou. Měl manželku a dvě malý děti.
"Zajímavé a copak se s nimi stalo?"
Zatla jsem čelist, ale nakonec jsem mu odpověděla. "Nechtěls žádné svědky."
"Vidím tvůj postoj, Nino a pochop, zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy."
Drsně jsem se zasmála. "Pokud tohle byla zoufalá situace, co mi řekneš na tohle? Dimitri je prý ve městě."
"Ano, vím to. To je ta zpráva, kterou jsem ti chtěl sdělit. Očividně ses ji ale dozvěděla sama."
Nechala jsem ho na ošetřovně v prvním patře a spoléhala na to, že ten doktor přijde a ošetří ho.
"Budeš v pohodě?" ujistila jsem se naposledy.
"Jo, neměj o mě strach a jdi to vyřídit za Tonym," zakašlal a cukl sebou, načež zezelenal. To nebylo dobré.
"Jestli tě ten doktor pořádně nedá dohromady, zabiju ho," vyhrožovala jsem, snažíc se zlehčit situaci.
"To bys-" přerušil ho kašel - proč sakra kašle, snad mu není nic horšího "-neudělala, neměl by nás pak kdo skládat dohromady." Zase si odkašlal.
"Víš, když už tu ten doktor bude, vem si od něj něco na ten kašel," dodala jsem.
"Jasný mami, ale nejsem nemocnej. Víš, jak včera hořel na v průmyslové zóně ten sklad? To já ho zapálil a přitom jsem se asi trochu nadýchal kouře, takže žádnej strach; mě se tak lehce nezbavíš." Věnoval mi chabý, ale upřímný úsměv a já pak odešla. Výtahem jsem dojela až k Tonymu, vešla do kanceláře, sedla si na židli naproti němu a čekala. Pozorovala ho. Nic neřekl a čekal, co řeknu já.
"Mám na tebe jenom dvě otázky," řekla jsem mu a pokračovala v zírání na něj. Pod mým pohledem se ani nepohnul ani nijak neošil. "Do toho, Nino, ptej se."
"Tak zaprvé, věděls, že má Allen rodinu a že spolupracuje s Rusy?" Nepřestávala jsem ho sledovat a čekala jsem na jeho odpověď.
"To, že má rodinu jsem nevěděl, jak bych mohl, ani jsem v něco takového nepředpokládal… nevypadal jako ten typ. A k té spolupráci s našimi ruskými přáteli… měl jsem jisté podezření. Podle tvé otázky tedy předpokládám, že s Rusy spolupracuje, ale co ta otázka o rodině?" zeptal se, jeho hlas nadmíru zvědavý. Bylo mi z něj a vlastně i ze sebe špatně.
"S těma parchantama jsem to vyřídila, potkali jsme se s nima, jak jsme odcházeli od Allena--"
"Počkej, tys byla u něj doma?"
"Řekla jsem šoférovi, ať nás odveze k Allenovi. Skončili jsme v průměrným bytě, kde mimochodem bydlel se svou rodinou. Měl manželku a dvě malý děti.
"Zajímavé a copak se s nimi stalo?"
Zatla jsem čelist, ale nakonec jsem mu odpověděla. "Nechtěls žádné svědky."
"Vidím tvůj postoj, Nino a pochop, zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy."
Drsně jsem se zasmála. "Pokud tohle byla zoufalá situace, co mi řekneš na tohle? Dimitri je prý ve městě."
"Ano, vím to. To je ta zpráva, kterou jsem ti chtěl sdělit. Očividně ses ji ale dozvěděla sama."
Už už jsem otevírala pusu, že mu na to něco řeknu, ale v tom zazvonil telefon a já sklapla jako leklá ryba.
Tony volajícího pozdravil nezúčastněným hlasem. Pak mu ale volající něco řekl a Tony ztuhnul. Prásk´ telefonem a začal přecházet po místnosti, v obličeji měl zoufalý výraz. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděla. Skoro jsem se bála zeptat, co se stalo. Přesto jsem se ale sebrala. "Co se stalo, Tony?"
Podíval se na mě napůl šíleným pohledem a zašeptal.
"Zabili Jonathana."
Předtím jsem se spletla, opravdu to může být ještě horší. Tony si otřel oči, zvedl telefon a někam zavolal. Já ho ale už nevnímala. Mířila jsem k minibaru v rohu místnosti. Tohle totiž střízlivá nepřežiju. Zpráva o Jonathanově smrti ve mně zanechala děsivou prázdnotu.
NATHANIEL
Jakmile mi pan Richetti zavolal, hned jsem vyjel k němu zjistit, co se stalo. Prý je někdo postřelený, ale nic bližšího mi neřekl.
Zaparkoval jsem auto v garáži a šel k výtahu, bodyguardi se po mně ještě pořád podezřívavě dívali, ale já je ignoroval a pokračoval dál na ošetřovnu.
To co jsem uviděl, mi málem vyrazilo dech. Na stole seděl chlap svlečený do půl těla, jeho hrudník i ruce byly kompletně potetované. Co ale přitáhlo mou pozornost, byl dlouhý krvavý šrám na boku. Podle toho co jsem věděl, to bylo tedy to střelné poranění. Ten chlap se ale vesele hrabal zdravotnickým nádobíčkem a zjevně hledal nějakou gázu, protože vedle něj stála dezinfekce.
"Nech toho a lehni si, ošetřím ti to," řekl jsem mu a šel si pro rukavice, on se okamžitě otočil, aby věděl, kdo vešel.
"Ty si ten novej doktor? Johnův syn? Jsem Tyler." Páni, dokonce se představil, to jsem nečekal.
"Jsem Nathaniel, ale říkej mi Nate," potřásli jsme si rukama a pak jsem se dal do ošetřování jeho rány. Nebylo to sice nijak hrozné, ale byl jsem rád, že jsem mu to ošetřil, protože později by mohl mít komplikace. Zatímco jsem mu to čistil a zašíval, pokládal mi různé otázky.
"Na jaký škole jsi studoval?" ptal se. "A máš vůbec diplom?" To už se mu do hlasu vloudilo sotva znatelné pobavení. Uchechtl jsem se.
"No, víš, naučil jsem se všechno z knížek a pak od otce, a pak od pouličních felčarů, takže diplom vlastně nemám. Je tohle dostatečná odpověď na tvou otázku?" Začal se smát.
"Nesměj se, nebo to budeš mít křivě sešitý," řekl jsem mu. Ten chlap se mi začínal líbit. Třeba to tu nebude tak hrozný, jak jsem si myslel. Budu se muset zeptat otce, kdo všechno tu je. Dokončil jsem poslední steh.
"Tak a je to. Zůstaň 4 dny v naprostým klidu, ať si nevytrháš stehy, pak ti to zkontroluju."
"Tak fajn, zůstat v klidu nebude problém. Aspoň si odpočinu." Řekl a začal pomalu vstávat a oblékat se. Chtěl jsem mu něco říct, ale zazvonil mi telefon. Byl to pan Richetti; mám prý okamžitě přijít nahoru a vzít Tylera s sebou. Udělal jsem, jak mi bylo řečeno, a tak jsme za chvíli vcházeli do Richettiho kanceláře. Seděl za stolem a tvářil se vážně. V tom jsem postřehl pohyb v rohu a trhl jsem sebou. Právě se odtamtud zvedala ta ženská, se kterou jsem se srazil v garážích a suverénně kráčela s už prázdnou lahví vodky k minibaru, nejspíš proto, aby si vzala další.
Ani se neotočila. "Dáte si taky?"
Oba jsme odmítli.
"Kdo jim to řekne? Měl bys ty, Tony." Ta žena se posadila zpátky na pohovku s lahví vodky a přihla si rovnou z lahve.
Tyler se ozval. "Co se děje, Tony?" Páni to tu Richettimu tyká každý?
"Měli byste si sednout pánové. Mimochodem, Nathanieli, tohle je Nina. Nino--"
"Takže ty jsi Johnův syn? Upřímnou soustrast." Odfrkla si a zase se začala věnovat vodce.
"Pane Richetti, o čem to mluví? Nechce snad říct, že otec…" Nebyl jsem to schopný dokončit. S otcem jsme si sice nebyli nijak blízcí, ale byl to přece můj otec.
Tony volajícího pozdravil nezúčastněným hlasem. Pak mu ale volající něco řekl a Tony ztuhnul. Prásk´ telefonem a začal přecházet po místnosti, v obličeji měl zoufalý výraz. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděla. Skoro jsem se bála zeptat, co se stalo. Přesto jsem se ale sebrala. "Co se stalo, Tony?"
Podíval se na mě napůl šíleným pohledem a zašeptal.
"Zabili Jonathana."
Předtím jsem se spletla, opravdu to může být ještě horší. Tony si otřel oči, zvedl telefon a někam zavolal. Já ho ale už nevnímala. Mířila jsem k minibaru v rohu místnosti. Tohle totiž střízlivá nepřežiju. Zpráva o Jonathanově smrti ve mně zanechala děsivou prázdnotu.
NATHANIEL
Jakmile mi pan Richetti zavolal, hned jsem vyjel k němu zjistit, co se stalo. Prý je někdo postřelený, ale nic bližšího mi neřekl.
Zaparkoval jsem auto v garáži a šel k výtahu, bodyguardi se po mně ještě pořád podezřívavě dívali, ale já je ignoroval a pokračoval dál na ošetřovnu.
To co jsem uviděl, mi málem vyrazilo dech. Na stole seděl chlap svlečený do půl těla, jeho hrudník i ruce byly kompletně potetované. Co ale přitáhlo mou pozornost, byl dlouhý krvavý šrám na boku. Podle toho co jsem věděl, to bylo tedy to střelné poranění. Ten chlap se ale vesele hrabal zdravotnickým nádobíčkem a zjevně hledal nějakou gázu, protože vedle něj stála dezinfekce.
"Nech toho a lehni si, ošetřím ti to," řekl jsem mu a šel si pro rukavice, on se okamžitě otočil, aby věděl, kdo vešel.
"Ty si ten novej doktor? Johnův syn? Jsem Tyler." Páni, dokonce se představil, to jsem nečekal.
"Jsem Nathaniel, ale říkej mi Nate," potřásli jsme si rukama a pak jsem se dal do ošetřování jeho rány. Nebylo to sice nijak hrozné, ale byl jsem rád, že jsem mu to ošetřil, protože později by mohl mít komplikace. Zatímco jsem mu to čistil a zašíval, pokládal mi různé otázky.
"Na jaký škole jsi studoval?" ptal se. "A máš vůbec diplom?" To už se mu do hlasu vloudilo sotva znatelné pobavení. Uchechtl jsem se.
"No, víš, naučil jsem se všechno z knížek a pak od otce, a pak od pouličních felčarů, takže diplom vlastně nemám. Je tohle dostatečná odpověď na tvou otázku?" Začal se smát.
"Nesměj se, nebo to budeš mít křivě sešitý," řekl jsem mu. Ten chlap se mi začínal líbit. Třeba to tu nebude tak hrozný, jak jsem si myslel. Budu se muset zeptat otce, kdo všechno tu je. Dokončil jsem poslední steh.
"Tak a je to. Zůstaň 4 dny v naprostým klidu, ať si nevytrháš stehy, pak ti to zkontroluju."
"Tak fajn, zůstat v klidu nebude problém. Aspoň si odpočinu." Řekl a začal pomalu vstávat a oblékat se. Chtěl jsem mu něco říct, ale zazvonil mi telefon. Byl to pan Richetti; mám prý okamžitě přijít nahoru a vzít Tylera s sebou. Udělal jsem, jak mi bylo řečeno, a tak jsme za chvíli vcházeli do Richettiho kanceláře. Seděl za stolem a tvářil se vážně. V tom jsem postřehl pohyb v rohu a trhl jsem sebou. Právě se odtamtud zvedala ta ženská, se kterou jsem se srazil v garážích a suverénně kráčela s už prázdnou lahví vodky k minibaru, nejspíš proto, aby si vzala další.
Ani se neotočila. "Dáte si taky?"
Oba jsme odmítli.
"Kdo jim to řekne? Měl bys ty, Tony." Ta žena se posadila zpátky na pohovku s lahví vodky a přihla si rovnou z lahve.
Tyler se ozval. "Co se děje, Tony?" Páni to tu Richettimu tyká každý?
"Měli byste si sednout pánové. Mimochodem, Nathanieli, tohle je Nina. Nino--"
"Takže ty jsi Johnův syn? Upřímnou soustrast." Odfrkla si a zase se začala věnovat vodce.
"Pane Richetti, o čem to mluví? Nechce snad říct, že otec…" Nebyl jsem to schopný dokončit. S otcem jsme si sice nebyli nijak blízcí, ale byl to přece můj otec.
"Je mi to líto, Nathanieli, ale tvůj otec je mrtvý."
Žádné komentáře:
Okomentovat