Kapitola pátá
Tyler
Když to Tony řekl, úplně ve mně zatrnulo. Měl jsem toho starýho doktora celkem rád. Nate vedle mě stál jako opařený a Nina si přihla vodky rovnou z lahve. Přišel jsem k ní a napil se taky.
Najednou dovnitř vpadla Dawm. Měla rudé oči a na obličeji červené fleky, určitě brečela, ale teď, mezi ostatními se to snažila skrývat.
"Je to pravda?" vyhrkla. "Opravdu se to stalo?" Už zase měla na krajíčku. Někdy mě štvala, ale tentokrát mi jí bylo celkem líto. Strávila s doktorem hodně času a byli velmi dobří přátelé.
Nikdo se neozýval, tak jsem odpověděl já. "Ano."
Viděl jsem na ní, že má co dělat, aby se nerozbrečela. Pak se ale sebrala a narovnala se. "Zařídím všechno, co bude potřeba. Pohřeb bude za 3 dny, v pátek." A pak odešla z místnosti.
Otočil jsem se na Ninu, a uviděl, že už má vypitou skoro celou láhev. Tohle radši fakt ne.
"Nino, vstávej, měla bys jít domů." Nevím, jestli to byl dobrý nápad, aby zůstala sama, ale nic jiného mě nenapadlo.
"Ne, já zůstávám tady. Pokojů je tu dost, já zůstávám tady. Nikam nejdu, můžu tu zůstat…" a tohle opakovala pořád dokola. Nikdy jsem ji ještě neviděl opilou. Nespočetněkrát táhla ona domů mě, ale takhle zřízená byla fakt prvně.
"Tak dobře, pojď, vezmu tě," řekl jsem jí a otočil se na Nata. Vypadal docela v pohodě, na to že mu zemřel táta. Třeba si nebyli moc blízcí, napadlo mě.
"Nechceš tu zůstat?"
Když to Tony řekl, úplně ve mně zatrnulo. Měl jsem toho starýho doktora celkem rád. Nate vedle mě stál jako opařený a Nina si přihla vodky rovnou z lahve. Přišel jsem k ní a napil se taky.
Najednou dovnitř vpadla Dawm. Měla rudé oči a na obličeji červené fleky, určitě brečela, ale teď, mezi ostatními se to snažila skrývat.
"Je to pravda?" vyhrkla. "Opravdu se to stalo?" Už zase měla na krajíčku. Někdy mě štvala, ale tentokrát mi jí bylo celkem líto. Strávila s doktorem hodně času a byli velmi dobří přátelé.
Nikdo se neozýval, tak jsem odpověděl já. "Ano."
Viděl jsem na ní, že má co dělat, aby se nerozbrečela. Pak se ale sebrala a narovnala se. "Zařídím všechno, co bude potřeba. Pohřeb bude za 3 dny, v pátek." A pak odešla z místnosti.
Otočil jsem se na Ninu, a uviděl, že už má vypitou skoro celou láhev. Tohle radši fakt ne.
"Nino, vstávej, měla bys jít domů." Nevím, jestli to byl dobrý nápad, aby zůstala sama, ale nic jiného mě nenapadlo.
"Ne, já zůstávám tady. Pokojů je tu dost, já zůstávám tady. Nikam nejdu, můžu tu zůstat…" a tohle opakovala pořád dokola. Nikdy jsem ji ještě neviděl opilou. Nespočetněkrát táhla ona domů mě, ale takhle zřízená byla fakt prvně.
"Tak dobře, pojď, vezmu tě," řekl jsem jí a otočil se na Nata. Vypadal docela v pohodě, na to že mu zemřel táta. Třeba si nebyli moc blízcí, napadlo mě.
"Nechceš tu zůstat?"
Vypadal, že to pečlivě zvažuje, ale nakonec přikývnul.
Přistoupil jsem k pohovce, která stála v rohu. Nina seděla v koutě, na sobě měla ještě ten latex a kozačky. Byla ušmudlaná od krve. Nevypadala ale, že by si toho všimla.
Chtěl jsem ji vzít do náruče a zvednout, ale ona se začala sama sápat na nohy, tak jsem jenom zůstal stát vedle, abych ji chytil, kdyby padala.
Nespadla. Ale kymácela se ze strany na stranu a podpatky jí na rovnováze moc nepřidávaly. Opravdu jsem se bál, jestli neskončí na zemi. Proto jsem si stoupl z boku k ní a podepřel ji. Proti tomu nic nenamítala a tak jsme si vyšli pryč z kanceláře. Ve dveřích jsem se otočil na Tonyho, že mu řeknu, že přijdu později, ale on jako by věděl, co chci říct, tak jen mávl rukou a pověděl. " Do zítřka to počká. Teď už jděte." Zjevně chtěl být sám, tak jsme šli.
Sjeli jsme výtahem o patro níž a vešli do obrovské haly, jinak nazývané taky společenská místnost, skrz kterou se šlo k pokojům.
Přistoupil jsem k pohovce, která stála v rohu. Nina seděla v koutě, na sobě měla ještě ten latex a kozačky. Byla ušmudlaná od krve. Nevypadala ale, že by si toho všimla.
Chtěl jsem ji vzít do náruče a zvednout, ale ona se začala sama sápat na nohy, tak jsem jenom zůstal stát vedle, abych ji chytil, kdyby padala.
Nespadla. Ale kymácela se ze strany na stranu a podpatky jí na rovnováze moc nepřidávaly. Opravdu jsem se bál, jestli neskončí na zemi. Proto jsem si stoupl z boku k ní a podepřel ji. Proti tomu nic nenamítala a tak jsme si vyšli pryč z kanceláře. Ve dveřích jsem se otočil na Tonyho, že mu řeknu, že přijdu později, ale on jako by věděl, co chci říct, tak jen mávl rukou a pověděl. " Do zítřka to počká. Teď už jděte." Zjevně chtěl být sám, tak jsme šli.
Sjeli jsme výtahem o patro níž a vešli do obrovské haly, jinak nazývané taky společenská místnost, skrz kterou se šlo k pokojům.
Na protější straně haly byl minibar a zjevně to byl Ninin cíl, protože se vydala směrem k němu a táhla mě za sebou. Zamotaly se jí ale nohy a málem jsme oba skončili na zemi. Posadil jsem ji na nedalekou červenou sametovou pohovku a ona tam naštěstí taky zůstala sedět. Ten kousek k minibaru jsem došel sám a začal jsem zkoumat jeho obsah. Vzal jsem si nakonec skotskou a Nině jsem vzal ještě vodku, hádat se s ní opravdu nebudu. Pak jsem se ohlédl ke dveřím a Nate tam ještě pořád stál. S kamennou tváří a nečitelným výrazem, nepoznal jsem co se mu honí hlavou.
"Sedni si" pobídl jsem ho. "Dáš si něco k pití?"
Skoro jsem čekal, že odmítne, ale nakonec se zeptal, "Co tam máš?"
Začal jsem vyjmenovávat obsah minibaru. "No je tu skotská, vodka, brandy, nějaký nóbl a víno, pak je tu ještě tequila…" a pokračoval jsem dál ve vyjmenovávání a uvědomil si, jak dobře je vlastně zásobený.
Nate si sedl a protřel oči, "Skotská by byla fajn." Přikývl jsem a vzal skleničky, a vykročil zpátky k pohovce. Nina se natáhla po vodce jako kojenec po lahvi s mlékem. Přišlo mi to zábavné a nejspíš jsem se zasmál nahlas, protože se po mě hned oba pohoršeně ohlédli. No co? Ale nevysvětloval jsem jim a jenom pokrčil rameny. Nině jsem dal vodku a skleničky postavil na stůl a nalil do nich na tři prsty skotské. Jednu jsem podal Natovi a ten ji vypil na ex. Zakašlal se, ale podal mi ji zpět tak jsem mu nalil další. Celé to zopakoval, akorát, že už tolik nekašlal. Nalil jsem mu ještě jednou, ale to už sklenici jen převaloval v rukách a sem tam trochu upil. Napil jsem se taky a pozoroval ho. Jeho chování mi přišlo divné, správně by snad měl brečet, nebo se vztekat, nebo cokoliv, ne? Ale co jsem já věděl co je normální. Podle Niny jsem sociopat a mě už dávno přestalo bavit přesvědčovat ji o opaku, tak jsem to prostě přijal jako fakt.
Byl jsem ztracený hluboko ve vzpomínkách. Tedy v tom mále, co mám. Nina mě totiž kdysi našla zmláceného k smrti v nějaké postranní uličce, kde mě nechali umřít. První věc, co si pamatuju, je ona sedící vedle mé postele. Až později jsme našli podle fotky moje jméno a byt. S minulým životem mě ale nic nespojovalo a tak jsem zůstal s Ninou a začal pracovat pro Tonyho. Nejdřív si mě Nina vzala do parády. Naučila mě skoro všechno, co teď umím. Od bojových umění, přes střílení až po mučení. S tím posledním se dost zdráhala, ale potom to přikázal Tony s tím, že je lepší to umět a nepoužít, než neumět ale potřebovat.
Ze vzpomínek mě vytrhl Natův hlas. "Víš, měl bys jí tu láhev vzít, nebo bude mít otravu alkoholem."
Můj pohled se stočil na Ninu, která už měla skoro polovinu lahve vypitou. "Dyť jsi doktor, umřít bys ji nenechal."
"Sedni si" pobídl jsem ho. "Dáš si něco k pití?"
Skoro jsem čekal, že odmítne, ale nakonec se zeptal, "Co tam máš?"
Začal jsem vyjmenovávat obsah minibaru. "No je tu skotská, vodka, brandy, nějaký nóbl a víno, pak je tu ještě tequila…" a pokračoval jsem dál ve vyjmenovávání a uvědomil si, jak dobře je vlastně zásobený.
Nate si sedl a protřel oči, "Skotská by byla fajn." Přikývl jsem a vzal skleničky, a vykročil zpátky k pohovce. Nina se natáhla po vodce jako kojenec po lahvi s mlékem. Přišlo mi to zábavné a nejspíš jsem se zasmál nahlas, protože se po mě hned oba pohoršeně ohlédli. No co? Ale nevysvětloval jsem jim a jenom pokrčil rameny. Nině jsem dal vodku a skleničky postavil na stůl a nalil do nich na tři prsty skotské. Jednu jsem podal Natovi a ten ji vypil na ex. Zakašlal se, ale podal mi ji zpět tak jsem mu nalil další. Celé to zopakoval, akorát, že už tolik nekašlal. Nalil jsem mu ještě jednou, ale to už sklenici jen převaloval v rukách a sem tam trochu upil. Napil jsem se taky a pozoroval ho. Jeho chování mi přišlo divné, správně by snad měl brečet, nebo se vztekat, nebo cokoliv, ne? Ale co jsem já věděl co je normální. Podle Niny jsem sociopat a mě už dávno přestalo bavit přesvědčovat ji o opaku, tak jsem to prostě přijal jako fakt.
Byl jsem ztracený hluboko ve vzpomínkách. Tedy v tom mále, co mám. Nina mě totiž kdysi našla zmláceného k smrti v nějaké postranní uličce, kde mě nechali umřít. První věc, co si pamatuju, je ona sedící vedle mé postele. Až později jsme našli podle fotky moje jméno a byt. S minulým životem mě ale nic nespojovalo a tak jsem zůstal s Ninou a začal pracovat pro Tonyho. Nejdřív si mě Nina vzala do parády. Naučila mě skoro všechno, co teď umím. Od bojových umění, přes střílení až po mučení. S tím posledním se dost zdráhala, ale potom to přikázal Tony s tím, že je lepší to umět a nepoužít, než neumět ale potřebovat.
Ze vzpomínek mě vytrhl Natův hlas. "Víš, měl bys jí tu láhev vzít, nebo bude mít otravu alkoholem."
Můj pohled se stočil na Ninu, která už měla skoro polovinu lahve vypitou. "Dyť jsi doktor, umřít bys ji nenechal."
Nic na to neřekl. Měl ale pravdu, protože todle by mohlo dopadnout opravdu špatně. Natáhl jsem se k Nině a i přes všechny protesty jsem jí vzal vodku a přesvědčil ji, aby šla spát. I když jí to vadilo a dávala to hlasitě najevo, vzal jsem ji do náručí a vyrazil s ní směrem k pokojům. Nate se zvedl, dopil skotskou, položil skleničku a následoval nás. Když jsem se zastavil před dveřmi, beze slova mi je otevřel.
Vešel jsem dovnitř a otočil se na něj. "Počkej prosím chvilku, jenom se o ni postarám a ukážu ti pokoj, kde můžeš zůstat."
"Jo, počkám." Jeho tvář už nebyla nečitelná, byla smutná, unavená a ztrhaná. Zabouchl jsem za sebou nohou dveře a položil Ninu na postel. Neztrácel jsem čas a začal z ní sundávat ten příšerný latex. Když byla jenom ve spodním prádle, všiml jsem si, že na sobě má ještě trochu krve, tak jsem v koupelně namočil ručník a opatrně ji smyl. Mohlo uběhnout tak deset minut od příchodu do pokoje, když jsem ji zakrýval a odcházel.
Ukázal jsem Natovi jeho pokoj a sám šel do svého. Dneska toho bylo moc. Zapadl jsem do sprchy a umyl se. Chystal jsem se jít spát, když se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a přede mnou stála Nina zabalená v dece s rozježenými vlasy. "Můžu dneska spát u tebe?" ptala se mě úplně bezelstně, a já prostě nebyl s to ji vyhodit. Napadlo mě, že když se opije, je jak malé dítě. Možná že to je ten důvod, proč je skoro vždycky úplně střízlivá.
Ustoupil jsem ze dveří, "Jo, pojď."
Vpotácela se dovnitř a zamířila k posteli. Uvelebila se na jedné straně a já zhasnul a lehl si k ní. Chvíli bylo ticho a pak řekla; "Víš, mám tě ráda, moc ráda, jsi jako můj brácha. Takže si tě budu muset hlídat,, jinak mi tě on zabije. Tak jako zabil Johna." Popotáhla. "On prostě musel nějak zjistit, koho mám ráda a zabil teď Johna, určitě půjde i po vás ostatních. Budu muset zavolat Sarah.." A žvanila dál. Neměl jsem nejmenší tušení kdo je on, nebo Sarah.
"Spi Nino," pohladil jsem ji po vlasech, "všechno to vyřešíme zítra." Nebo taky dneska; když jsem se podíval na digitální hodiny, ukazovaly 3:25. Ona se vedle mě stočila do klubíčka, a ve chvilce opravdu usnula. Napadlo mě - jak se mohlo všechno od včerejška tak posrat?
Vešel jsem dovnitř a otočil se na něj. "Počkej prosím chvilku, jenom se o ni postarám a ukážu ti pokoj, kde můžeš zůstat."
"Jo, počkám." Jeho tvář už nebyla nečitelná, byla smutná, unavená a ztrhaná. Zabouchl jsem za sebou nohou dveře a položil Ninu na postel. Neztrácel jsem čas a začal z ní sundávat ten příšerný latex. Když byla jenom ve spodním prádle, všiml jsem si, že na sobě má ještě trochu krve, tak jsem v koupelně namočil ručník a opatrně ji smyl. Mohlo uběhnout tak deset minut od příchodu do pokoje, když jsem ji zakrýval a odcházel.
Ukázal jsem Natovi jeho pokoj a sám šel do svého. Dneska toho bylo moc. Zapadl jsem do sprchy a umyl se. Chystal jsem se jít spát, když se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a přede mnou stála Nina zabalená v dece s rozježenými vlasy. "Můžu dneska spát u tebe?" ptala se mě úplně bezelstně, a já prostě nebyl s to ji vyhodit. Napadlo mě, že když se opije, je jak malé dítě. Možná že to je ten důvod, proč je skoro vždycky úplně střízlivá.
Ustoupil jsem ze dveří, "Jo, pojď."
Vpotácela se dovnitř a zamířila k posteli. Uvelebila se na jedné straně a já zhasnul a lehl si k ní. Chvíli bylo ticho a pak řekla; "Víš, mám tě ráda, moc ráda, jsi jako můj brácha. Takže si tě budu muset hlídat,, jinak mi tě on zabije. Tak jako zabil Johna." Popotáhla. "On prostě musel nějak zjistit, koho mám ráda a zabil teď Johna, určitě půjde i po vás ostatních. Budu muset zavolat Sarah.." A žvanila dál. Neměl jsem nejmenší tušení kdo je on, nebo Sarah.
"Spi Nino," pohladil jsem ji po vlasech, "všechno to vyřešíme zítra." Nebo taky dneska; když jsem se podíval na digitální hodiny, ukazovaly 3:25. Ona se vedle mě stočila do klubíčka, a ve chvilce opravdu usnula. Napadlo mě - jak se mohlo všechno od včerejška tak posrat?
Nechtělo se mi o tom ale už víc přemýšlet a tak jsem následoval Ninu do říše snů.
Žádné komentáře:
Okomentovat